ÚVODEM

Georgi Džagarov:
Země jak jedna lidská dlaň ...
Mně ale není třeba, abys větší byla.
Jsem šťasten, že tvá krev tě jihem napojila,
že z křemene je tvůj Balkán.

Co na tom, že tu kdysi vyli vlci,
že v rovinách i horách byli šakali?
Spatní se v tobě vždycky zklamali,
k dobrým jsi byla milující.

*

Bulharsko! Kolik našich poutníků rok co rok míří k jeho moři, k jeho Zlatým pískům nebo k Slunečnému pobřeží — už ta jména snad dali vymyslit básníkům! A kolikrát už jsme pochválili patrem i jazykem jeho vína i jeho nádherné šperky — rajská jablka a všecko jeho šťavnaté ovoce!

Těžko vypočítat, kolika jinými pouty, viditelnými i neviditelnými, jsou propojeny naše země, které nemají společné hranice. Ale známe se opravdu tak, jak se mají dobří přátelé znát?

Do srdce každého národa nahlédáme okénkem poezie. V poezii krystalizují dějiny jeho citů, víry i zoufalství, lásky i nenávisti. A tak se podívejme i okénky naší antologie do samého srdce bulharského lidu.

Tisíciletí uplynulo od chvíle, kdy k nám přinesli Cyril a Metoděj slovanské písmo, to první nezapomenutelné pouto mezi námi. Však dosud v Bulharsku připínají Cyrilometodějský řád na prsa těm přátelům, kteří se nejvíc zasloužili o poznání jeho kultury.

Staletími krutého útlaku pronesl bulharský lid svůj jazyk, své písně, svou vzdornou odvahu, a proto se v jeho lidové i umělé písni setkáváme tak často s junáckými i partyzánskými motivy. Klasickým bardem bulharského odboje se stal Christo Botev, jehož Hadži Dimitr nejen zlidověl doma, ale stal se dokonce bojovou písní v dalekém Vietnamu. A Hajducké písně Peja Javorová patří k perlám světové baladiky. Obdivuhodný Pejo Javorov! Za několik let svého tvůrčího života prorazil poezii cestu, kterou jinde ušli za několik desetiletí. Bulharská poezie však nabízí i jinou literární zvláštnost, totiž tu, že Dora Gabeová, ne-storka bulharské poezie, vytvořila své nejpůsobivější básně až ve věku, kdy se většina básníků odmlčí nebo zkostnatí.

V této antologii mě upoutalo mimo jiné, kolik básníků oslavilo svou matku. Zjevují se tu obrazy statečných žen, jsou to dárkyně lásky, ale také udržovatelky nejvyšších etických hodnot. A z generací prostých, ale moudrých a pevných bulharských žen mohly nakonec vzejít v osvobozené zemi i takové umělecké individuality, jako je Dora Gabeová, o něco mladší Elisaveta Bagrjana, autorky evropské pověsti, i jejich ještě mladší družka Blaga Dimitrovová, v jejichž stopách dnes jde plejáda nových básnířek.

V antologii poezie z vlasti Jiřího Dimitrova nepřekvapí, že zahrnuje tolik autorů se silnou sociální notou. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo drásavá poéma Penja Peneva, vyslovující tragiku naší nedávné minulosti, kdy se v člověku střetly dvě epochy. Pro naši poezii je něčím novým a je dobře, že našla zde své místo.
Bulharská poezie se v posledních desetiletích nesmírně rozrostla, přibylo a přibývá v ní stále nových jmen, nových barev, nových postupů. U nás se s nimi seznamujeme zejména zásluhou bulharistů, kteří jsou od dob nezapomenutelné Zdenky Hanzové převážně ženského rodu.

Po reprezentativních sbornících lidové tvorby, které přineslo nakla-datelství Odeon, přicházejí výbory jednotlivých autorů z moderní bulharské klasiky. Roku 1953 vyšel výbor z díla Christa Smirnenského, k němuž se vracejí i noví překladatelé. Podobně i vzrušivá poezie Elisavety Bagrjany po prvním výboru láká k novému přetlumočení. Roku 1964 přišel výbor z Peja Javorová. V uplynulém desetiletí po expresionistovi Geo Milevovi a po symbolistovi Nikolaji Lilievovi následoval výbor Posečkej slunce od Dory Gabeové a kniha Sen o štěstí uvádějící básně vybrané z díla Penča Slavejkova.

Československý spisovatel představil našim čtenářům v antologii Jižní vítr deset význačných básníků naší doby. Je to opět Dora Gabeová, Elisaveta Bagrjana, Atanas Dalčev, Valeri Petrov, Blaga Dimitrovová, Pavel Matev, Vátjo Rakovski, ten vyslanec české a slovenské poezie v Bulharsku, dále Petr Karaangov, Ljubomir Levčev a Slav Christov Karaslavov. Národní hrdina básník Nikola Vapcarov se objevil v Klubu přátel poezie, kde mu po zásluze patří místo. Mladá fronta představila básníky blízké dnešní mladé generaci antologií Mladá řeka v roce 1979.

Překlady ze současné bulharské poezie vycházejí porůznu i v časopisech. Mezi nejčastěji uváděné počítám Veselina Chančeva, předčasně zesnulého básníka, jehož báseň Lenin se objevila několikrát — a vždy k nám promluvila blízkým jazykem.
Ano, blízkým jazykem. Kouzlo poezie nelze vyčíslit, zvážit, napro-gramovat. Její zvláštností je i to, že každá báseň si najde jiného čtenáře, takže i naše antologie, tak mnohotvárná a různorodá, najde si pro každého svého autora čtenáře, recitátora, propagátora. A to je dobře.

Ať naše země, které nemají společné hranice, spojují kromě jiných pout, viditelných i neviditelných, také jemná, ale nezničitelná vlákenka poezie!

JARMILA URBÁNKOVÁ